Větrná

„Vesno, Vesno! Hoří mlejn!“

Ale kuš, pacholku! Ani ve snu.

„Šak se mi splašila kobyla, jak to fajruje. Je to vidět až vod Újezda, ty rudý voči.“

Aby ne, když je to pěkně na kopci. Buď rád, že se ti herka staví na zadní. 

Tahle noc vdechne život pěkně u lopatek každému tvoru. Uřechtaná to jistě cítí na sto honů.

Cožpak nevíš, holomku, že mládí se probouzí a trhá otěže zimy? 

Piš si na lejstro místo kafrání svých sedm přání. A hoď je kvapem do vatry. Nemusíš se stydět za svůj prostý krasopis. Važ však slova, než něco vypustíš z pera a hubu na špacír. Noc je totiž čarodějná a sílu dodá tajným přáním. 

V plamenech se mihotají tužby, vzduch plápolá jako sukně mlynářovic Rozárky a žár se opírá do větru. Není kloudně vidět vlastního slova, natož mlejn. Uhlíky už se červenají do barev tváře půvabné nevěsty. Na skok, mládenče! Je čas. A bacha na vítr, ať se ti neotočí jako korouhev.

Foukne fučák a seš ten tam.